Můj příběh

Byla jsem hodně dumavé dítě. Radši než s vrstevníky jsem se bavila s vlastními myšlenkami. A na co jsem si chtěla přijít, na to jsem si přišla sama. Na základce mě chytly mamčiny staré slovníky francouzštiny - a já se z nich ten jazyk naučila. Bez učitele, bez kurzu. Prostě proto, že mě to bavilo. No, musím se přiznat, francouzsky se už dnes nedomluvím.

V šestnácti jsem začala prodávat Oriflame. Nikdo kolem tomu moc nevěřil. Mamka mě ale podpořila v rozjezdu. Tak jsem to rozjela! Za půl roku jsem měla síť skoro dvou set lidí a pět vlastních manažerů. Výplata chodila co tři týdny. A já měla poprvé černé na bílém potvrzené to, co jsem doma slýchala celé dětství. „Když se chce, tak to jde!“

"Když se chce, tak to jde!"

Druhá věta, kterou jsem doma slýchala často, byla „učte se jazyky a vypadněte do zahraničí“. Tak jsem vypadla. Chorvatsko - turismus. Chorvatsky jsem se domluvila za měsíc. Maledivy - HR. A pak Rumunsko. Přihlásila jsem se na pozici operátorky zákaznického servisu. Manažerka mi na pohovoru řekla, že jsem rozený lídr a mám vést tým. Tak jsem to zkusila. V šestadvaceti jsem vedla český zákaznický servis německého fintechu v Bukurešti. Pak Hamburg. Wiesbaden jako Head of Customer Service. Korporát v Belgii. Remote pro firmu v Berlíně.

Chorvatsko → Maledivy → Rumunsko → Německo → Belgie → Řecko

A všude se opakoval stejný vzorec. Prvních pár měsíců jsem jela naplno. Našla jsem, kde tým a procesy ztrácejí čas a peníze. Provedla změny. Vyreportovala výsledky, které šetřily statisíce. A pak jsem narazila na hranice svojí role. Viděla jsem problém mimo svoje oddělení, chtěla pomoct a nemohla. Jenže problémy firmy hranice oddělení nerespektují.

Když berlínskou firmu koupili Kanaďani, naše cesty se rozešly. A místo paniky přišla úleva. Došlo mi, co doopravdy potřebuju - mandát, který nekončí na hranici jednoho oddělení.

Než jsem se rozhodla, co dál, odjela jsem na sezónu do Řecka. Turismus je moje stará láska. Hosté ve mně viděli delegátku. Ve skutečnosti jsem v zákulisí řešila operativu a logistiku tak, aby se problémy k hostům vůbec nedostaly. Protože dobrý provoz je ten, kterého si nikdo nevšimne. Během práce v Řecku mi zavolal bývalý manažer. „Evo, pamatuju si, jak rychle najdeš problém a dáš ho do pořádku. Potřebujeme tě v jedné firmě.“ Řekla jsem ano. A při té práci mi to docvaklo. Tohle - přijít, najít, opravit, předat - mě nabíjí. A rostoucí firma má takových front vždycky dost.

"Dobrý provoz je ten, kterého si nikdo nevšimne."

Jo, a ta čísla nejsou celý příběh. Neopravuju jen procesy. U lidí vidím stejně rychle jako u procesů, kde je jejich síla. Když část práce převezme automatizace, neznamená to, že jsou lidi zbyteční. Znamená to, že můžou dělat práci, která firmě reálně chybí - a já jim pomáhám ji najít. Například studentka z customer care dneska dělá projektovou manažerku, protože jsem v ní ten talent viděla dřív než ona sama. Lidi, kteří chtějí změnu, nasměruju tam, kde jsou firmě nejvíc platní. Protože zaměstnanecká zkušenost se propisuje do zákaznické. Vždycky.